Zdroj ilustrace: Sny, to je fajn.
Dneska vstávám tak jako vlastně vždycky. Tak nějak zadkem napřed. Ať usnu jak usnu, vždycky vstávám naštvaný. Vlastně ani není proč. Třeba je fajn den, venku svítí sluníčko, můj pes mě vítá, pokud není moc brzo. To ten pacholek leží v pelechu a jen tak koukne. V očích mu čtu "co blbneš ještě není půl osmé". A zase zaboří čumák mezi packy. No já jsem stejně naštvanej.
Můžeme se s partnerkou večer pěkně pomilovat, ale ráno. To je zasráno... No katastrofa. Tak jsem se naučil - když to jen jde - zmizet a "nenasírat" nikoho jiného.
Jo, to byl dneska dobrý sen. Ten s tou kupou dětí, spokojenou ženou. Jo, to by šlo. Jdu se umýt. Jsem rád, že nosím brýle, alespoň se nemusím dívat na ten naštvaný ksicht. Dobrý, dobrý, to zvládneš.
Snídaně, sušenky, hrnek čaje a...a doutník. Paráááda. Pecka do plic. No vono to půjde. Jdu ven se psem. Dáme si do těla a partnerka mezitím vstane. Jde nám naproti. Já a můj pes ostrým tempem tak 10 kiláků. A na posledním kilometru se sejdeme. Řekneme si konečně "ahoj" a jdeme si dát kafe na pumpu.
Jo, pumpy, to je naše slabost. Když spolu cestujeme, tak na pumpě jsme vždycky jako doma. Každý už má svoje návykové nákupy. Sranda. My jsme tak zblblý, že i když máme celý barák pro sebe (moje děti jsou někde v luftě), jedeme pokecat na kafe k pumpě. To je asi nějaká motorkářská úchylka, ale kdo je normální??
No a dneska na té pumpě každý svůj stadard. Já kafe, ona vodu, sedíme a krafeme o všem možném. Najednou se blíží minové pole. Zatím nic neřekla, ale je to ve vzduchu.
Blbnu, všechno je super. Jsem v tom, tak co?
Najednou rána jako blbec. Hučí mi v hlavě jako bych narazil do buldozeru. Čučím jak, vlastně ani nečučím, teď konečně začínám slyšet, co jsem si myslel, že nikdy neuslyším.
"Prostě ti jen říkám, jak to cítím. Nemusíš být naštvaný. Říkám to tobě a ne kamoškám." Sice mi ještě notně hučí v uších, ale tohle, tohle mě fakt probralo.
Dneska vstávám tak jako vlastně vždycky. Tak nějak zadkem napřed. Ať usnu jak usnu, vždycky vstávám naštvaný. Vlastně ani není proč. Třeba je fajn den, venku svítí sluníčko, můj pes mě vítá, pokud není moc brzo. To ten pacholek leží v pelechu a jen tak koukne. V očích mu čtu "co blbneš ještě není půl osmé". A zase zaboří čumák mezi packy. No já jsem stejně naštvanej.
Můžeme se s partnerkou večer pěkně pomilovat, ale ráno. To je zasráno... No katastrofa. Tak jsem se naučil - když to jen jde - zmizet a "nenasírat" nikoho jiného.
Jo, to byl dneska dobrý sen. Ten s tou kupou dětí, spokojenou ženou. Jo, to by šlo. Jdu se umýt. Jsem rád, že nosím brýle, alespoň se nemusím dívat na ten naštvaný ksicht. Dobrý, dobrý, to zvládneš.
Snídaně, sušenky, hrnek čaje a...a doutník. Paráááda. Pecka do plic. No vono to půjde. Jdu ven se psem. Dáme si do těla a partnerka mezitím vstane. Jde nám naproti. Já a můj pes ostrým tempem tak 10 kiláků. A na posledním kilometru se sejdeme. Řekneme si konečně "ahoj" a jdeme si dát kafe na pumpu.
Jo, pumpy, to je naše slabost. Když spolu cestujeme, tak na pumpě jsme vždycky jako doma. Každý už má svoje návykové nákupy. Sranda. My jsme tak zblblý, že i když máme celý barák pro sebe (moje děti jsou někde v luftě), jedeme pokecat na kafe k pumpě. To je asi nějaká motorkářská úchylka, ale kdo je normální??
No a dneska na té pumpě každý svůj stadard. Já kafe, ona vodu, sedíme a krafeme o všem možném. Najednou se blíží minové pole. Zatím nic neřekla, ale je to ve vzduchu.
Blbnu, všechno je super. Jsem v tom, tak co?
Najednou rána jako blbec. Hučí mi v hlavě jako bych narazil do buldozeru. Čučím jak, vlastně ani nečučím, teď konečně začínám slyšet, co jsem si myslel, že nikdy neuslyším.
"Prostě ti jen říkám, jak to cítím. Nemusíš být naštvaný. Říkám to tobě a ne kamoškám." Sice mi ještě notně hučí v uších, ale tohle, tohle mě fakt probralo.
Civím. Tak příroda to nezvládla. Poselství země Žen je zpátky. Jejich hlásná trouba troubí na poplach. Asi jsem se na chvíli zapoměl. Nebo ztratil v tom snu a kontaktu s realitou. "Víš, co tím myslím. Jde přece o to, abychom oba věděli, jak to vidí ten druhý."
Jsem mimo, o čem to mluví? Vždyť to víme. Fakt na férovku, jsem si ještě než jsem byl v tom, řekli jak si to představujeme dál. S dětmi, bez nich spolu. Bez sebe. Byly to takové ty, sice vážné, ale dobré večery, kdy jsme se bavili o svých a ne cizích názorech, pohledech na svět. Ona mi vyprávěla, jak chce děti, jak jí ujíždí vlak. Já jí povídal o svých plánech. O tom jak mi taky ujíždí vlak. Jak to, po čem skutečně toužím, je cestování. Jak jsem typ chlapa, co musí ven, proto aby se mohl vracet.
Jak budeme cestovat spolu, když to půjde. Jak to uděláme, aby můj skutečný sen - cestování - jsem mohl realizovat, kdyby byla v tom. Jak budeme, když bude prcek, cestovat i sním. Super večery. Rozuměli jsme si, respektovali navzájem svoje přání. Chlapské nebe.
Zase v realitě. Kouká na mě. Diví se, že nic neříkám. Já cítím tentokrát tlak ne v rozkroku, ale někde v krku. Chce se mi začít řvát:"Proboha, my jsme každej v jinym světě. Kde je ten čas, když jsme to všechno probírali? Zdálo se mi to? NE. Říkala jsi, že to je jasný, že mi rozumíš. Já ti přeci taky rozuměl. Chtěla jsi dítě, máš ho. Říkal jsem ti, že musím pryč, abych se mohl vracet. Se vším jsi souhlasila."
Místo toho začínám kontrolovat dech. Ptám se: "Bavili jsme se o tom, že chci jet expedici přes pevninu? Z Porta do Changhaje? Domluvili jsem se na tom? Že ano?"
Je chladná, trochu vyplašená. Ale jiná než před chvílí. Je teď velvyslanec země Žen. "To bylo předtím. Teď je to jinak. Teď budeš mít dítě a chceš ho na půl roku opustit. A to nepochopím. Necháš tady dítě samotné, když tě bude nevíc potřebovat. Jak můžeš.."
To není sen, říkám si. To mluví ona. Nebo vlastně kdo? Nebo s kým jsem se to domluvil?
Ticho. Jsem v rohu. Dostávám ty nejhorší bomby ve svém životě. Podcenil jsem tě. Tady to fakt bolí, ale ty biješ dál a dál. Vlastně už nemusíš. Jsem počítaný. Slyším jako z dálky: "6, 7, 8," zvedám ruce abych dokázal, že je mám pod kontrolou, že mám sebe pod kontrolou.
Přerušíme zápas. Je to jediný řešení. Tady bych byl bit "jako žito".
Jsem mimo, o čem to mluví? Vždyť to víme. Fakt na férovku, jsem si ještě než jsem byl v tom, řekli jak si to představujeme dál. S dětmi, bez nich spolu. Bez sebe. Byly to takové ty, sice vážné, ale dobré večery, kdy jsme se bavili o svých a ne cizích názorech, pohledech na svět. Ona mi vyprávěla, jak chce děti, jak jí ujíždí vlak. Já jí povídal o svých plánech. O tom jak mi taky ujíždí vlak. Jak to, po čem skutečně toužím, je cestování. Jak jsem typ chlapa, co musí ven, proto aby se mohl vracet.
Jak budeme cestovat spolu, když to půjde. Jak to uděláme, aby můj skutečný sen - cestování - jsem mohl realizovat, kdyby byla v tom. Jak budeme, když bude prcek, cestovat i sním. Super večery. Rozuměli jsme si, respektovali navzájem svoje přání. Chlapské nebe.
Zase v realitě. Kouká na mě. Diví se, že nic neříkám. Já cítím tentokrát tlak ne v rozkroku, ale někde v krku. Chce se mi začít řvát:"Proboha, my jsme každej v jinym světě. Kde je ten čas, když jsme to všechno probírali? Zdálo se mi to? NE. Říkala jsi, že to je jasný, že mi rozumíš. Já ti přeci taky rozuměl. Chtěla jsi dítě, máš ho. Říkal jsem ti, že musím pryč, abych se mohl vracet. Se vším jsi souhlasila."
Místo toho začínám kontrolovat dech. Ptám se: "Bavili jsme se o tom, že chci jet expedici přes pevninu? Z Porta do Changhaje? Domluvili jsem se na tom? Že ano?"
Je chladná, trochu vyplašená. Ale jiná než před chvílí. Je teď velvyslanec země Žen. "To bylo předtím. Teď je to jinak. Teď budeš mít dítě a chceš ho na půl roku opustit. A to nepochopím. Necháš tady dítě samotné, když tě bude nevíc potřebovat. Jak můžeš.."
To není sen, říkám si. To mluví ona. Nebo vlastně kdo? Nebo s kým jsem se to domluvil?
Ticho. Jsem v rohu. Dostávám ty nejhorší bomby ve svém životě. Podcenil jsem tě. Tady to fakt bolí, ale ty biješ dál a dál. Vlastně už nemusíš. Jsem počítaný. Slyším jako z dálky: "6, 7, 8," zvedám ruce abych dokázal, že je mám pod kontrolou, že mám sebe pod kontrolou.
Přerušíme zápas. Je to jediný řešení. Tady bych byl bit "jako žito".
Na to fakt nemám. Poslední, co slyším, než jsem se odevzdal mrákotám: "Teď už je to jiný. Budeme mít dítě." Ani stín studu za porušení dohod, za porušení slova, za ztracený čas. A hlavně za ztrátu iuze. Že se ženou se dá uzavřít oboustranně výhodná dohoda.
Neurony v mozku se redukují tak rychle, že bych snad i zabil, ale už nevím proč. Jsem vůl, vůl vůl. Sežral jsem to i s navyjákem, pako.
Je ticho jdeme ke mně, vlastně k nám domů. Je ticho. Čas běží, já se loudám. Byl jsem dneska ošklivě bit, to je fakt.... Sny jsou pryč. Vítej chlape v zemi Žen :o(((
Neurony v mozku se redukují tak rychle, že bych snad i zabil, ale už nevím proč. Jsem vůl, vůl vůl. Sežral jsem to i s navyjákem, pako.
Je ticho jdeme ke mně, vlastně k nám domů. Je ticho. Čas běží, já se loudám. Byl jsem dneska ošklivě bit, to je fakt.... Sny jsou pryč. Vítej chlape v zemi Žen :o(((
Žádné komentáře:
Okomentovat