Jako v ráji

zdroj ilustrace: http://beinart.org/artists/

Uteklo několik dnů. Já se probral z mrákot, několik dní nemluvil (ostatně tak jako vždycky, když nevím, co na to říct, na rozdíl od žen ze země Žen, co mluví, i když není, co říct).
Několik nastartovaných rán. A je to tu. Jsem v tom, tak to musím řešit.
A mám to. Pojdeme na dovolenou, tak abychom mohli být spolu sami, budeme mít čas na sebe, já si srovnám ta rána, ty pochopíš, jak to myslím. Ať jsem si, co jsme si, jedeme dál. Čekáme rodinu. To je nejen hezké, ale jsme taky odpovědní za toho prcka, co už se - sice jen trochu - ukazuje na tvém bříšku. No, já pak zmizím na ten sever, který jsem (jsme)museli loni odložit kvůli mému dalšímu "pomníku". Je to jasný, sedneme si dáme si fakt dobré víno, protože ty si teď dáš jen skleničku. Tak ať je to fakt něco dobrého. Probereme to, to bude dobré.
A tak jsem sehnal víno, domluvil si večerní audienci a šel na to.
Pojď se mnou do ráje. Nikdy jsi nebyla v Řecku, tak tam na 10 dní vypadneme. „Dobrý, pojedeme“, řekla. Tak jsem hned přidal, že já pak vypadnu na sever. Chvilka nervózního ticha, a „to je rozumný.“ Dodala.
Jsem v ráji. Dohodnuto, odsouhlaseno. Začnou přípravy. Jasné to půjde. Ten večer byl fajn, připustila… nejen moje návrhy. Jasné, bylo to nedorumění, to na té pumpě. Vlastně to možná bylo všechno trochu jinak. Já byl nervózní. Ona se mi snažila jen vysvětlit, jak to vidí a já zase vyjel jako magor. Někdy se mi prostě zatmí. Je dobrá, bere mě jaký jsem.
Během několka málo dní jsme tam.
Řecko, nádherný ostrov, pěkný útulný pokoj, příjemní lidé. A my spolu sami. Jsem v ráji. První den fantazie - jsme unavení po cestě. Ještě než usmeme osprchujeme se, spontánně se milujeme a pak, spánek spravedlivých. Hluboký, vydatný, nádherný. Je to ráj. Pomilovat se, usnout a vědět, že někde hodně blízko dýchá někdo, kdo je ten, s kým jsem se rozhodl žít.
Probudil jsem se první. Dívám se na ní. Ta není ze země Žen. Je to krásný živočich oddechuje, teď už za dva. Potichu se vytrácím na balkón, slunce je už na druhé straně, dám si studenou vodu, doutník. Saju jak nikdy, vpouštím ten lahodný dým až do posledního kanálku plic a opíjím se tím pocitem. Nemám představu, že partnerka se má po milování proměnit v basu piv a partu kamarádů, fakt ne.
Jsem v ráji, dobrý nápad. Fandí si ten jednoduchý chlap ve mě.
Sedím tak snad půl hodiny hladím oko pohledem na ní, vlastně na ně a sním. Probouzí se, je nádherná, místo je nádherné, půjdeme k moři. Budeme se procházet po mokrém písku, budeme plánovat další fázi našeho vztahu. Vypadá jako zvířátko, zalepené oči, milý úsměv.
Jdeme ven. Pěkný den. Necháme se zlákat na řeckou kuchyni "sympaťákem" u dveří. A hlavně: uvnitř obsluhuje těhotná servírka, fandíme jí a jdeme na to. Večeře vynikající, lidi také. Co si přát víc.
Druhý, třetí, čtvrtý den fantazie, lepší a lepší. Kavárny, projížďky na motorce, objevování krás ostrova. Sen, je to jako sen. Začal jsem pracovat i na svojí kondici. To, abych jako otec, nedělal ostudu tomu prckovi. Nádhera.
Jen dneska ráno se něco děje, nevím, co to je. Ptám se, prý nic. Ale já už to znám. To nic je první známka bouře. Už jsem jich pár zažil. Tak jo. Tady se to zvládne. Tady v ráji, to bude pohoda. Jedeme na snídani. Máme už takovou tu kavárnu, co jsou tam fajn lidi, luští sudoku, mají to tam útulné. Něco je ve vzduchu.
Dělám si nějaké poznámky, ona se baví se sudoku. Ne, nebaví, vidím to. Už to nevydržím. Co se děje, ptám se. Nic. Zní suchá odpověď. Něco se ve mě děje. Znám ten pocit. Dýchám jak trénink na porod. Jasné nic, ale kdyby přeci jen, co by to mohlo být?
Najednou je tu někdo jiný, žena ze země Žen. Jde, o to jak to bude, až se malé narodí. Kulím oči, dýchám do břicha, a čekám, co přijde. No, až se to narodí, říká ona. Jasan to bude fajn říkám. Mám dospělé děti, oni se taky už těší na bráchu nebo ségru, to bude v pohodě. "Nezlob se ale nemám pocit, že bych se na ně mohla na 100% spolehnout". Nějak nevím, o čem a jakých procentech je řeč, a proto se ptám, v čem vidí problém. "V tom, že jsme tam všichni".
Bum, bum, bum takhle mi začalo bušit srdce. To jsme přeci tolikrát probírali. Jsem rozvedený, moje dvě dospělé děti se rozhodli žít se mnou. Jsem muž se dvěma dětmi (dospělými v jednom domě).
Vždycky se hodně mluví o tom, jak to ženy s dětmi mají těžké, ale co muži? Je zvláštní v zemi Žen, je to tak, že ani ženy moc nestojí o muže se závazky. Nebo vlastně jinak. Imponuje jim to, že se dokáží postarat, ale nesmí to překážet jejich zájmům a záměrům. Posvátným záměrům. Založit rodinu. Pokud možno tak, že zlikvidují tu minulou rodinu. Co, imponuje na začátku, začne překážet v tomto kole.
Bum, bum, bum, srdce buší jako blázen. Vše jsme probrali než jsme se rozhodli mít spolu dítě. Postavili se k tomu čelem. Já redukoval čas strávený s dětmi, ona přestala naznačovat, že se jí dost nevěnuji.
Došlo to tak daleko, že když jsem se vracel ze služební cesty, moje děti nebyli raději doma, aby to nevypadalo, že nám nepřejí (na tom jsem se s nimi domluvil, setkáváme se třeba na pumpě - to je takový ten azyl, který používám). V zemi Žen funguje pravidlo, že každý si má žít svůj život. My jako nový pár, oni se svými partnery. To už mi všechno vysvětlovala. Znám to zpaměti. Ale teď, tady v tom ráji?
Co tím myslíš, opakuji, jak nejklidněji umím. No, že malé nebude mít ani svůj pokoj. Že tvoje dcera na mě pořád kouká. Ona dokonce začala hubnout, aby mě naštvala. Koukám, kdo to tady mluví? To není to zvířátko, milé hebké po ránu. To je lvice, co vytváří prostor pro svoje lvíčata. Obdivuji lvy a obvzlášť lvice, jsou krásné, silné, bojovné. Ale v tento okamžik to nějak neumím ocenit.
Ptám se tedy, jak si to představuje. Říká, že nemá svoje místo v tom mém, našem domě, nemá svoje soukromí. Všichni jsou všude.
Přemýšlím poctivě o tom, co říká. Snažím se pochopit, jak se mění její tělo, jak se projevuje čistá ženskost. Fakt poctivě. Srdce už nebuší, jedu na racionální mód. Víš, já nevím, jak to řešit. Dům jsem vykoupil od bývalé manželky s tím, že v něm budeme bydlet všichni. My dole, děti nahoře. Bavili jsme se o tom, když jsme bydleli nějakou dobu v podnájmu, než jsem vyřídil hypotéku a tak. Zbyl mi jen holý dům. Všechno si bývalá manželka vzala, jako satisfakci za to, že jsem ji opustil.
Najednou jsem asi tři roky zpátky, mozek generuje útržky toho, co se stalo - vlastně jsem jen nahlas řekl to, co už bylo několik let jasné. Už nebylo téma, o které bychom byli schopni mluvit bez hádek. Už nebylo možno jednat ani o praktických věcech. Pak přišel Silvestr a děti byly poprvé oba mimo. My nikam nešli. A KRACH. Výčitky, kontroly kapes, mobilu, pošty. To ne. Nikdy bych to nikomu nedělal a nesnesu, aby to někdo dělal mně. To byla jen rozbuška. Všechna ta leta jsou venku. Probouzí se ve mně to nešťastné zvíře zahnané do rohu. BUM.
Je to venku. Praštit ji, ať ztichne, proboha. To nejde. To nejde. Rána, hrnek proletí pokojem a roztříští se o fotku v kuchyni. Je to fotka z doby, kdy jsem hodně fotil. Bavilo mi to. Zvednu se, jdu to uklidit. Klečím na zemi, sbírám střepy. Najednou je to tady. NE. Takhle už ne. KONEC. Prázdno jak v taoistických textech. Všechno je pryč. Stávalo se mi, že po každé tuhé hádce, se něco jakoby nenávratně ztratilo. Teď zmizel poslední kousek mozajky.
Prázdno. Jako ve snu se zvedám. Zahazuji sklo do koše. Trochu mi hučí v uších. Jdu do ložnice, vyndavám batoh a balím. To nejnutnější. "Pryč", to je to, co odněkud zevnitř slyším. Mám sbaleno - jeden batoh. Jdu do chodby. Bývalá manželka tam stojí, možná pláče, nevím. Jdu pryč, říkám. Obuji se, vezmu batoh na rameno, klíče od kanceláře a odcházím. Bez křiku, bez výčitek, v tichosti. Už nikdy, pokud tam byla, jsem se tam nevrátil. Jen jsem si ještě odvezl několik kniížek a pár osobních věcí. Byly to 2 kufry a ten batoh ze Silvestra. Takhle to skončilo po víc než 20ti letech.
Nejsem schopen postavit nový dům jen pro nás. Nemám možnost vysolit 5 milionů během doby než se to narodí. Pokud chceš, povídám, mohu ještě skutečně odělit spodek a hořejšek. Udělám jim z horní pracovny kuchyňku, pak budeš mít spodek jen pro sebe. Ticho. Zase to bušení srdce. Slyší, co jí říkám? Víš, já jsem s těmi dětmi jedno, stejně tak jako ženská s dětmi. Ber to tak, my k sobě patříme. Nevím jak to funguje, ale jsme jeden celek. "Já je nevyhodím", to už jsme si říkali.
Ticho. Země Žen mlčí, ale něco se děje. Já takhle žít nemohu, říká. Nemohu žít tam, kde mě věčně někdo "lustruje", kde není místo kam bych si "zalezla"... Ticho.
Je to tu! Start, zážeh. Chytám. Vím to, ale už to nedokáži ovládnout. Víš, já se dětí nevzdám. Buď s námi, to chci. Ale jde to jen v těhle podmínkách. Říkáš, že by se vše oddělením kuchyně a patra jen zhoršilo, tak to nezhoršuj. Nauč se žít v tom, co je. Když se bude dařit, postavíme nový jiný dům, ale teď to nejde....Země žen mlčí. Najednou. "Je to rozchod"? Slyším už jen jakoby z dálky. Chceš se rozejít? Země Žen promluvila. Všechno nebo nic.
To je K.O. Vrávorám v mysli. Co to je? Jsem počítán a vydán na milost a nemilost soupeři. Slyším 8, 9.. Jsem na nohou: to ne. Ještě NE. Nahodím dvojitý kryt svého vystrašeného kluka, co ztratí všechno, když ještě inkasuje jednu takovou. Direkt, "pokud myslíš, ano", říkám s klidem.
Cítím, jak se ztrácí zase malý kousek toho obrazu, co spolu tvoříme. Ticho, země Žen mlčí. Lvice dřímá, ale hýbe ušima. "Já si ho nenechám vzít". O tom přeci nepadlo ani slovo. Teď jsme řešili náš problém, ne to, jestli bude naše dítě žít. Jsem zase v provazech. Spodek, vršek, spodek dokonalá kombinace. Jen čekám, co přijde. Přijímám prohru. O mě tady nejde. Vůbec o mě nejde, i když jsem v tom.
Stavím se té porážce čelem. Hrdě prohlašuji, že se o ní i o naše dítě postarám. Jsem chlap. Správný chlap plní svoje závazky. Jak si může myslet??? Nikdy mě to ani nenapadlo.
Odchází, chce být sama. Sedím dál v kavárně. Jsem zticha. Ani ty hlasy v hlavě, co se mi tam pořád honí, nic neříkají. Jen ticho, prázdno. To bylo K.O. 100% K.O. Probral jsem se tak za půl hodiny. Bylo to mentální K.O., doufám, že nemá tak katastrofální následky na mozek jako to skutečné. Ale co, nemít nějaké ty neurony, alespoň by to nebolelo.
Bolí to jako pes. Zapoměl jsem snad hodinu si i zapálit. To hned napravím, zaplatím náš účet. Jdu jako ve snu na hotel. Známý mě zve do restaurace. Ani ho neslyším. Ne v ráji, ale v pekle jsem.

Probuzení ze sna

Zdroj ilustrace:

http://news.filefront.com/editorial-senators-demand-to-the-esrb-about-manhunt-2-is-a-waste-of-time/

Sny, to je fajn.
Dneska vstávám tak jako vlastně vždycky. Tak nějak zadkem napřed. Ať usnu jak usnu, vždycky vstávám naštvaný. Vlastně ani není proč. Třeba je fajn den, venku svítí sluníčko, můj pes mě vítá, pokud není moc brzo. To ten pacholek leží v pelechu a jen tak koukne. V očích mu čtu "co blbneš ještě není půl osmé". A zase zaboří čumák mezi packy. No já jsem stejně naštvanej.
Můžeme se s partnerkou večer pěkně pomilovat, ale ráno. To je zasráno... No katastrofa. Tak jsem se naučil - když to jen jde - zmizet a "nenasírat" nikoho jiného.
Jo, to byl dneska dobrý sen. Ten s tou kupou dětí, spokojenou ženou. Jo, to by šlo. Jdu se umýt. Jsem rád, že nosím brýle, alespoň se nemusím dívat na ten naštvaný ksicht. Dobrý, dobrý, to zvládneš.
Snídaně, sušenky, hrnek čaje a...a doutník. Paráááda. Pecka do plic. No vono to půjde. Jdu ven se psem. Dáme si do těla a partnerka mezitím vstane. Jde nám naproti. Já a můj pes ostrým tempem tak 10 kiláků. A na posledním kilometru se sejdeme. Řekneme si konečně "ahoj" a jdeme si dát kafe na pumpu.
Jo, pumpy, to je naše slabost. Když spolu cestujeme, tak na pumpě jsme vždycky jako doma. Každý už má svoje návykové nákupy. Sranda. My jsme tak zblblý, že i když máme celý barák pro sebe (moje děti jsou někde v luftě), jedeme pokecat na kafe k pumpě. To je asi nějaká motorkářská úchylka, ale kdo je normální??
No a dneska na té pumpě každý svůj stadard. Já kafe, ona vodu, sedíme a krafeme o všem možném. Najednou se blíží minové pole. Zatím nic neřekla, ale je to ve vzduchu.
Blbnu, všechno je super. Jsem v tom, tak co?
Najednou rána jako blbec. Hučí mi v hlavě jako bych narazil do buldozeru. Čučím jak, vlastně ani nečučím, teď konečně začínám slyšet, co jsem si myslel, že nikdy neuslyším.
"Prostě ti jen říkám, jak to cítím. Nemusíš být naštvaný. Říkám to tobě a ne kamoškám." Sice mi ještě notně hučí v uších, ale tohle, tohle mě fakt probralo.

Civím. Tak příroda to nezvládla. Poselství země Žen je zpátky. Jejich hlásná trouba troubí na poplach. Asi jsem se na chvíli zapoměl. Nebo ztratil v tom snu a kontaktu s realitou. "Víš, co tím myslím. Jde přece o to, abychom oba věděli, jak to vidí ten druhý."
Jsem mimo, o čem to mluví? Vždyť to víme. Fakt na férovku, jsem si ještě než jsem byl v tom, řekli jak si to představujeme dál. S dětmi, bez nich spolu. Bez sebe. Byly to takové ty, sice vážné, ale dobré večery, kdy jsme se bavili o svých a ne cizích názorech, pohledech na svět. Ona mi vyprávěla, jak chce děti, jak jí ujíždí vlak. Já jí povídal o svých plánech. O tom jak mi taky ujíždí vlak. Jak to, po čem skutečně toužím, je cestování. Jak jsem typ chlapa, co musí ven, proto aby se mohl vracet.
Jak budeme cestovat spolu, když to půjde. Jak to uděláme, aby můj skutečný sen - cestování - jsem mohl realizovat, kdyby byla v tom. Jak budeme, když bude prcek, cestovat i sním. Super večery. Rozuměli jsme si, respektovali navzájem svoje přání. Chlapské nebe.
Zase v realitě. Kouká na mě. Diví se, že nic neříkám. Já cítím tentokrát tlak ne v rozkroku, ale někde v krku. Chce se mi začít řvát:"Proboha, my jsme každej v jinym světě. Kde je ten čas, když jsme to všechno probírali? Zdálo se mi to? NE. Říkala jsi, že to je jasný, že mi rozumíš. Já ti přeci taky rozuměl. Chtěla jsi dítě, máš ho. Říkal jsem ti, že musím pryč, abych se mohl vracet. Se vším jsi souhlasila."
Místo toho začínám kontrolovat dech. Ptám se: "Bavili jsme se o tom, že chci jet expedici přes pevninu? Z Porta do Changhaje? Domluvili jsem se na tom? Že ano?"
Je chladná, trochu vyplašená. Ale jiná než před chvílí. Je teď velvyslanec země Žen. "To bylo předtím. Teď je to jinak. Teď budeš mít dítě a chceš ho na půl roku opustit. A to nepochopím. Necháš tady dítě samotné, když tě bude nevíc potřebovat. Jak můžeš.."
To není sen, říkám si. To mluví ona. Nebo vlastně kdo? Nebo s kým jsem se to domluvil?
Ticho. Jsem v rohu. Dostávám ty nejhorší bomby ve svém životě. Podcenil jsem tě. Tady to fakt bolí, ale ty biješ dál a dál. Vlastně už nemusíš. Jsem počítaný. Slyším jako z dálky: "6, 7, 8," zvedám ruce abych dokázal, že je mám pod kontrolou, že mám sebe pod kontrolou.
Přerušíme zápas. Je to jediný řešení. Tady bych byl bit "jako žito".

Na to fakt nemám. Poslední, co slyším, než jsem se odevzdal mrákotám: "Teď už je to jiný. Budeme mít dítě." Ani stín studu za porušení dohod, za porušení slova, za ztracený čas. A hlavně za ztrátu iuze. Že se ženou se dá uzavřít oboustranně výhodná dohoda.
Neurony v mozku se redukují tak rychle, že bych snad i zabil, ale už nevím proč. Jsem vůl, vůl vůl. Sežral jsem to i s navyjákem, pako.
Je ticho jdeme ke mně, vlastně k nám domů. Je ticho. Čas běží, já se loudám. Byl jsem dneska ošklivě bit, to je fakt.... Sny jsou pryč. Vítej chlape v zemi Žen :o(((

Tělo je zázrak. Udělá co je třeba.

Zdroj ilustrace: http://www.adamdorman.com/_images/the_calm_big.jpg

Tělo je zázrak. Udělá co je třeba.
Tak je to tu. Budu mít další rodinu. Super. Sedím v kavárně kouřím doutník a užívám si to. Jsem v tom :o)

Najednou taková nějaká nostalgie. Vzpomínky na moje děti. Na kluka, ten byl první. Na holku byla druhá, ale jedinečná. Na kluka, když jsem se šli podívat na jeho ségru. Silný potažení, jo, jo to si zaslouží i povzdech. Obrazy letí jako blázen. :o))
Jetě jeden douťas a jdu domů. Jasně, jsem v tom :o)) To je sranda, fakt je....
Domů, najednou se mi chce domů. Je to fajn, budu fotr.
Doma.
Super, partnerka se usmívá. Ne tak, jako jindy. Nějak jinak. Ale je to milý, fakt. Už si asi vybrala ten čas. Chtěla chvilku. Týden divných pocitů je docela dlouhá chvilka. Ale teď. Dobrý, fakt dobrý. Večer u TV. Nádherný večer, běžného člověka. Jsme spolu a každý sám se svými myšlenkami, pocity. Ale něco tady ladí. Jo, fakt to asi chtěla. Teď už to bude jiný. Teď už přestanou ty, nesmyslný hádky u TV. Teď bude pohoda. To chce doutník. Mám ho. Dívám se na ní a představuji si ji s bříškem jak pozorovací balón. Jo jde to a taky to není napořád.
Je dobrý, že v něčem ví, co chce. Chce dobře vypadat. To bude dobrý.
A ona? Jen kvete. Ha ha. Příroda, ta ti ukáže, kde je tvoje přirozená role. Přestaneš se ptát: "co ty slepice, co jsou jen u plotny, dětí a..". Dobrý, to chce doutník. Dám si ho.
Najednou změna. Ten závoj, ženy matky bohorodičky je pryč. Bezeslov se zvedne. Otevře všechna okna. Průvan jako blbec.
Chvilku tak jenom čučím, ale jasně. Je v tom. V pohodě.
Za chvíli je mi zima, ale jasan, větrat se musí. Dám si ještě jeden doutník a půjdeme spát. Představuji si, jak ji obejmu, políbím na břicho, pohladím její lotosové lístky. Bude to nádherný večer. Mělo ta tak být, to už je jasný. Ladíme. Kouřím, sním a nějak cítím nějaké teplo a tlak tam, kde je to příjemné.
Moje partnerka se najednou zvedne, políbí mě na čelo. Rozloučí se a jde spát. Je utahaná. To ta chemie těla.
Jasný, neví, co provedu s tím tlakem v rozkroku, ale to zvládnu. Čekáme rodinu, to je ok :o)))
Zítra ráno vstanu a půjdu to rozchodit :o)) Ještě jeden a ještě jeden doutník a jdu spát. Je kolem jedný, tak akorát čas.
Políbím, ji obejmu v pase usínáme. Super. Jsem v ráji :o))) Jsem king. Mám ženskou co mám rád, co se mi fakt líbí i po třech letech chození a 10 letech známosti. To chce doutník.
Zalez vole, spi, ráno musíš makat. Teď když nás bude o jednoho víc. A třeba ne o jednoho, třeba tu bude za chvíli banda dětí. Hezké sny.

Těhotný muž na planetě Žen 1.

Zdroj ilustrace: http://www.reuterfoto.dk/gravid/gravid2.jpg

Těhotný muž na planetě Žen.
Když muž se ženou čeká rodinu, sdílí radosti i strasti těhotenství. Možná to tak nevypadá, ale... Jednoho dne za vámi přijde vaše přítelkyně
a řekne: "Jsem v tom."
Teda řekne. Vlastně vám to tak trochu vyčte. Bavíte se o tom už nějakou dobu, ale... Pak se to srovná. Všichni věnují pozornost vaší partnerce.
Jo trubec, ten se má. Někdy si ještě vyletí z hnízda. Vy už ne.
Při poznámce: "Budeš mít dítě , to jsi přece chtěla", se vám dostane ukázky "komunikace z planety Žen" - "My jsme ho chtěli, ty taky, tak neříkej, že je jen moje."
Koukáte jako trouba. Jasně, vždyť vím, co dělám. Chtěla to, mluvili jsme o tom, tak proč ten povyk? Chvilka ticha. "Ale proč už?", ptá se vás přítelkyně.
Hučí vám v hlavě, co to tady plácá? Když si vzpomete na ty "hry s vaší duší" - krásné děti, plyšové hračky. Ohlížení za kočárky. Hluboké pohledy do vašich očí, pak ty svoje sklopí a zašeptá: "Už mi bude..." Kdo by odolal? To nejde.
A najednou? Proč teď? Proč jsem u toho (rozumějte dobře - rozhodování) nebyla? Proč ty sám (bídáku, cítíte to). Sedíte jako pitomec.
Zklidníte svého chlapa, který by začal nejraději řvát: "Nedělej tady ze mě vola, meleš o tom, chceš místo milování vážné debaty o budoucnosti..." Podíváte se jí do očí, jo - je to ona, je jen rozrušená.
Usmějete se trochu přihlouple. Nadechnete se, chcete jí říct něco, co to vrátí do těch okamžiků, kdy jste ji možná oplodnili. Vzdali se svobody, přijali pravidla země Žen.
Ona: "Musím se s tím srovnat. Nečekala jsem to."
Výdech, nádech - jste v mrákotách. Takovou pecku do podbřišku už jste dlouho nedostali. Sklapnete - to byl cíl.
Hlavou vám to letí jako film. Pozpátku až k začátkům. Najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku - super načasování - vám řekne: "To zvládnu." Přesně v okamžiku, kdy se vám vybavil ten obraz, kde se všechno vlastně začalo projevovat a vy - zamilovanej trouba neviděl.
To je mistrovský šťouch, přesný zásah, razance. Jste tam, kde máte být jako muž v zemi Žen. Vy si oddechnete. Neublížil jsem jí. Má mě ráda, už se nezlobí. Srdce vám poskočí radostí a jste v......