zdroj ilustrace: http://beinart.org/artists/Uteklo několik dnů. Já se probral z mrákot, několik dní nemluvil (ostatně tak jako vždycky, když nevím, co na to říct, na rozdíl od žen ze země Žen, co mluví, i když není, co říct).
Několik nastartovaných rán. A je to tu. Jsem v tom, tak to musím řešit.
A mám to. Pojdeme na dovolenou, tak abychom mohli být spolu sami, budeme mít čas na sebe, já si srovnám ta rána, ty pochopíš, jak to myslím. Ať jsem si, co jsme si, jedeme dál. Čekáme rodinu. To je nejen hezké, ale jsme taky odpovědní za toho prcka, co už se - sice jen trochu - ukazuje na tvém bříšku. No, já pak zmizím na ten sever, který jsem (jsme)museli loni odložit kvůli mému dalšímu "pomníku". Je to jasný, sedneme si dáme si fakt dobré víno, protože ty si teď dáš jen skleničku. Tak ať je to fakt něco dobrého. Probereme to, to bude dobré.
A tak jsem sehnal víno, domluvil si večerní audienci a šel na to.
Pojď se mnou do ráje. Nikdy jsi nebyla v Řecku, tak tam na 10 dní vypadneme. „Dobrý, pojedeme“, řekla. Tak jsem hned přidal, že já pak vypadnu na sever. Chvilka nervózního ticha, a „to je rozumný.“ Dodala.
Jsem v ráji. Dohodnuto, odsouhlaseno. Začnou přípravy. Jasné to půjde. Ten večer byl fajn, připustila… nejen moje návrhy. Jasné, bylo to nedorumění, to na té pumpě. Vlastně to možná bylo všechno trochu jinak. Já byl nervózní. Ona se mi snažila jen vysvětlit, jak to vidí a já zase vyjel jako magor. Někdy se mi prostě zatmí. Je dobrá, bere mě jaký jsem.
Během několka málo dní jsme tam.
Řecko, nádherný ostrov, pěkný útulný pokoj, příjemní lidé. A my spolu sami. Jsem v ráji. První den fantazie - jsme unavení po cestě. Ještě než usmeme osprchujeme se, spontánně se milujeme a pak, spánek spravedlivých. Hluboký, vydatný, nádherný. Je to ráj. Pomilovat se, usnout a vědět, že někde hodně blízko dýchá někdo, kdo je ten, s kým jsem se rozhodl žít.
Probudil jsem se první. Dívám se na ní. Ta není ze země Žen. Je to krásný živočich oddechuje, teď už za dva. Potichu se vytrácím na balkón, slunce je už na druhé straně, dám si studenou vodu, doutník. Saju jak nikdy, vpouštím ten lahodný dým až do posledního kanálku plic a opíjím se tím pocitem. Nemám představu, že partnerka se má po milování proměnit v basu piv a partu kamarádů, fakt ne.
Jsem v ráji, dobrý nápad. Fandí si ten jednoduchý chlap ve mě.
Sedím tak snad půl hodiny hladím oko pohledem na ní, vlastně na ně a sním. Probouzí se, je nádherná, místo je nádherné, půjdeme k moři. Budeme se procházet po mokrém písku, budeme plánovat další fázi našeho vztahu. Vypadá jako zvířátko, zalepené oči, milý úsměv.
Jdeme ven. Pěkný den. Necháme se zlákat na řeckou kuchyni "sympaťákem" u dveří. A hlavně: uvnitř obsluhuje těhotná servírka, fandíme jí a jdeme na to. Večeře vynikající, lidi také. Co si přát víc.
Druhý, třetí, čtvrtý den fantazie, lepší a lepší. Kavárny, projížďky na motorce, objevování krás ostrova. Sen, je to jako sen. Začal jsem pracovat i na svojí kondici. To, abych jako otec, nedělal ostudu tomu prckovi. Nádhera.
Jen dneska ráno se něco děje, nevím, co to je. Ptám se, prý nic. Ale já už to znám. To nic je první známka bouře. Už jsem jich pár zažil. Tak jo. Tady se to zvládne. Tady v ráji, to bude pohoda. Jedeme na snídani. Máme už takovou tu kavárnu, co jsou tam fajn lidi, luští sudoku, mají to tam útulné. Něco je ve vzduchu.
Dělám si nějaké poznámky, ona se baví se sudoku. Ne, nebaví, vidím to. Už to nevydržím. Co se děje, ptám se. Nic. Zní suchá odpověď. Něco se ve mě děje. Znám ten pocit. Dýchám jak trénink na porod. Jasné nic, ale kdyby přeci jen, co by to mohlo být?
Najednou je tu někdo jiný, žena ze země Žen. Jde, o to jak to bude, až se malé narodí. Kulím oči, dýchám do břicha, a čekám, co přijde. No, až se to narodí, říká ona. Jasan to bude fajn říkám. Mám dospělé děti, oni se taky už těší na bráchu nebo ségru, to bude v pohodě. "Nezlob se ale nemám pocit, že bych se na ně mohla na 100% spolehnout". Nějak nevím, o čem a jakých procentech je řeč, a proto se ptám, v čem vidí problém. "V tom, že jsme tam všichni".
Bum, bum, bum takhle mi začalo bušit srdce. To jsme přeci tolikrát probírali. Jsem rozvedený, moje dvě dospělé děti se rozhodli žít se mnou. Jsem muž se dvěma dětmi (dospělými v jednom domě).
Vždycky se hodně mluví o tom, jak to ženy s dětmi mají těžké, ale co muži? Je zvláštní v zemi Žen, je to tak, že ani ženy moc nestojí o muže se závazky. Nebo vlastně jinak. Imponuje jim to, že se dokáží postarat, ale nesmí to překážet jejich zájmům a záměrům. Posvátným záměrům. Založit rodinu. Pokud možno tak, že zlikvidují tu minulou rodinu. Co, imponuje na začátku, začne překážet v tomto kole.
Bum, bum, bum, srdce buší jako blázen. Vše jsme probrali než jsme se rozhodli mít spolu dítě. Postavili se k tomu čelem. Já redukoval čas strávený s dětmi, ona přestala naznačovat, že se jí dost nevěnuji.
Došlo to tak daleko, že když jsem se vracel ze služební cesty, moje děti nebyli raději doma, aby to nevypadalo, že nám nepřejí (na tom jsem se s nimi domluvil, setkáváme se třeba na pumpě - to je takový ten azyl, který používám). V zemi Žen funguje pravidlo, že každý si má žít svůj život. My jako nový pár, oni se svými partnery. To už mi všechno vysvětlovala. Znám to zpaměti. Ale teď, tady v tom ráji?
Co tím myslíš, opakuji, jak nejklidněji umím. No, že malé nebude mít ani svůj pokoj. Že tvoje dcera na mě pořád kouká. Ona dokonce začala hubnout, aby mě naštvala. Koukám, kdo to tady mluví? To není to zvířátko, milé hebké po ránu. To je lvice, co vytváří prostor pro svoje lvíčata. Obdivuji lvy a obvzlášť lvice, jsou krásné, silné, bojovné. Ale v tento okamžik to nějak neumím ocenit.
Ptám se tedy, jak si to představuje. Říká, že nemá svoje místo v tom mém, našem domě, nemá svoje soukromí. Všichni jsou všude.
Přemýšlím poctivě o tom, co říká. Snažím se pochopit, jak se mění její tělo, jak se projevuje čistá ženskost. Fakt poctivě. Srdce už nebuší, jedu na racionální mód. Víš, já nevím, jak to řešit. Dům jsem vykoupil od bývalé manželky s tím, že v něm budeme bydlet všichni. My dole, děti nahoře. Bavili jsme se o tom, když jsme bydleli nějakou dobu v podnájmu, než jsem vyřídil hypotéku a tak. Zbyl mi jen holý dům. Všechno si bývalá manželka vzala, jako satisfakci za to, že jsem ji opustil.
Najednou jsem asi tři roky zpátky, mozek generuje útržky toho, co se stalo - vlastně jsem jen nahlas řekl to, co už bylo několik let jasné. Už nebylo téma, o které bychom byli schopni mluvit bez hádek. Už nebylo možno jednat ani o praktických věcech. Pak přišel Silvestr a děti byly poprvé oba mimo. My nikam nešli. A KRACH. Výčitky, kontroly kapes, mobilu, pošty. To ne. Nikdy bych to nikomu nedělal a nesnesu, aby to někdo dělal mně. To byla jen rozbuška. Všechna ta leta jsou venku. Probouzí se ve mně to nešťastné zvíře zahnané do rohu. BUM.
Je to venku. Praštit ji, ať ztichne, proboha. To nejde. To nejde. Rána, hrnek proletí pokojem a roztříští se o fotku v kuchyni. Je to fotka z doby, kdy jsem hodně fotil. Bavilo mi to. Zvednu se, jdu to uklidit. Klečím na zemi, sbírám střepy. Najednou je to tady. NE. Takhle už ne. KONEC. Prázdno jak v taoistických textech. Všechno je pryč. Stávalo se mi, že po každé tuhé hádce, se něco jakoby nenávratně ztratilo. Teď zmizel poslední kousek mozajky.
Prázdno. Jako ve snu se zvedám. Zahazuji sklo do koše. Trochu mi hučí v uších. Jdu do ložnice, vyndavám batoh a balím. To nejnutnější. "Pryč", to je to, co odněkud zevnitř slyším. Mám sbaleno - jeden batoh. Jdu do chodby. Bývalá manželka tam stojí, možná pláče, nevím. Jdu pryč, říkám. Obuji se, vezmu batoh na rameno, klíče od kanceláře a odcházím. Bez křiku, bez výčitek, v tichosti. Už nikdy, pokud tam byla, jsem se tam nevrátil. Jen jsem si ještě odvezl několik kniížek a pár osobních věcí. Byly to 2 kufry a ten batoh ze Silvestra. Takhle to skončilo po víc než 20ti letech.
Nejsem schopen postavit nový dům jen pro nás. Nemám možnost vysolit 5 milionů během doby než se to narodí. Pokud chceš, povídám, mohu ještě skutečně odělit spodek a hořejšek. Udělám jim z horní pracovny kuchyňku, pak budeš mít spodek jen pro sebe. Ticho. Zase to bušení srdce. Slyší, co jí říkám? Víš, já jsem s těmi dětmi jedno, stejně tak jako ženská s dětmi. Ber to tak, my k sobě patříme. Nevím jak to funguje, ale jsme jeden celek. "Já je nevyhodím", to už jsme si říkali.
Ticho. Země Žen mlčí, ale něco se děje. Já takhle žít nemohu, říká. Nemohu žít tam, kde mě věčně někdo "lustruje", kde není místo kam bych si "zalezla"... Ticho.
Je to tu! Start, zážeh. Chytám. Vím to, ale už to nedokáži ovládnout. Víš, já se dětí nevzdám. Buď s námi, to chci. Ale jde to jen v těhle podmínkách. Říkáš, že by se vše oddělením kuchyně a patra jen zhoršilo, tak to nezhoršuj. Nauč se žít v tom, co je. Když se bude dařit, postavíme nový jiný dům, ale teď to nejde....Země žen mlčí. Najednou. "Je to rozchod"? Slyším už jen jakoby z dálky. Chceš se rozejít? Země Žen promluvila. Všechno nebo nic.
To je K.O. Vrávorám v mysli. Co to je? Jsem počítán a vydán na milost a nemilost soupeři. Slyším 8, 9.. Jsem na nohou: to ne. Ještě NE. Nahodím dvojitý kryt svého vystrašeného kluka, co ztratí všechno, když ještě inkasuje jednu takovou. Direkt, "pokud myslíš, ano", říkám s klidem.
Cítím, jak se ztrácí zase malý kousek toho obrazu, co spolu tvoříme. Ticho, země Žen mlčí. Lvice dřímá, ale hýbe ušima. "Já si ho nenechám vzít". O tom přeci nepadlo ani slovo. Teď jsme řešili náš problém, ne to, jestli bude naše dítě žít. Jsem zase v provazech. Spodek, vršek, spodek dokonalá kombinace. Jen čekám, co přijde. Přijímám prohru. O mě tady nejde. Vůbec o mě nejde, i když jsem v tom.
Stavím se té porážce čelem. Hrdě prohlašuji, že se o ní i o naše dítě postarám. Jsem chlap. Správný chlap plní svoje závazky. Jak si může myslet??? Nikdy mě to ani nenapadlo.
Odchází, chce být sama. Sedím dál v kavárně. Jsem zticha. Ani ty hlasy v hlavě, co se mi tam pořád honí, nic neříkají. Jen ticho, prázdno. To bylo K.O. 100% K.O. Probral jsem se tak za půl hodiny. Bylo to mentální K.O., doufám, že nemá tak katastrofální následky na mozek jako to skutečné. Ale co, nemít nějaké ty neurony, alespoň by to nebolelo.
Bolí to jako pes. Zapoměl jsem snad hodinu si i zapálit. To hned napravím, zaplatím náš účet. Jdu jako ve snu na hotel. Známý mě zve do restaurace. Ani ho neslyším. Ne v ráji, ale v pekle jsem.
